Když jsem byl ještě docela malé dítko, stavělo celé naše příbuzenstvo pospolu chatu. Poměrně nedaleko od domova, tak, abychom sice mohli ‚změnit vzduch‘, ale zároveň se sem kdykoliv pohodlně dostali. A zatímco se pozemek i objekt sám dělil rovným dílem, byl tu určitý důvod k závisti. Té v mojí malé hlavě.
Prostě jsem záviděl, že zatímco my jsme tam jezdili vlakem nebo na kolech, měl strejda z druhé půlky chaty auto. A to ne jen tak ledajaké auto! Měl Škodu 100! A to bylo žihadlo! V mých očích tehdy nad toto nebylo. Protože bylo elegantnější než starší embéčka, o Trabantech ani nemluvě. Učiněný klenot mezi auty.
A na co jsem se tehdy těšil? Na chvíli, až budu starý. Až mi bude osmnáct let. V duchu jsem snil o tom, jak budu velký, jak strejda umře a já po něm to auto zdědím. Protože pak se budu prohánět po okolí v tomto skvělém voze a všichni mi budou závidět.
I když to nebyly zase až tak radostné představy. Protože mi trochu kazila náladu skutečnost, že měl onen strejda dítě. A já se tak bál, aby mi onen dokonalý vůz nakonec ještě nevyfouknul před nosem bratranec. Ale nakonec jsem tyto chmury vždycky zaplašil. Konec konců byl bratranec mladší než já, a tak bylo snad jasné, že až mi bude osmnáct a strejda umře, bude ještě na řízení auta moc malý. A tak toto bude nakonec moje.
Úsměvné představy, že? Ale tak to prostě tehdy bylo. Mít auto byl skoro luxus, na který se po léta čekalo v pořadnících, pokud tedy neměl někdo to štěstí v neštěstí, že se mu podařilo sehnat nějakou ojetinu nebo spíš vrak přes inzerát, a Škoda 100 byla skutečně něčím moderním, co jen tak někdo neměl.
Strejda dodnes neumřel. A bratranec, jakkoliv už hodně přes osmnáct let starý, ono auto pořád ještě nezdědil. A vlastně ani nevím, co se s tím autem stalo. Ale přesto jim už nemám za zlé, že se onoho vozu zjevně nedočkám.